Varroatolerance - varroarezistence

Varroatolerance - varroarezistence

původní hostitel        nový hostitel        potřebujeme vlastně VT včely...?

příklady ze zahraničí        jednoduchý švédský návod        komplikovanější německá cesta        a co u nás?

Varroatolerance označuje schopnost včelstva žít s parazitickými roztoči Varroa destructor (kleštík včelí) bez klinických projevů varroázy i bez pomoci včelaře. Varroarezistence vůbec nedovolí napadení včelstva kleštíkem. Navzdory existenci přesného vymezení těchto dvou pojmů se v anglicky psaných textech používá spíše jen pojem varroarezistence.
Klinické projevy varroázy jsou takový stupeň napadení včelstva kleštíkem včelím, který se projevuje poškozením jednotlivých včel, sníženou kondicí včelstva a bez pomoci včelaře povede k úhynu v krátkodobém horizontu.

Parazitismus kleštíka na původním hostiteli - včele východní

fotografie - apis cerana
Včela východní
(foto: výřez z fotografie Charlese Lama na www.wikipedia.org)
Kleštík včelí je z pohledu naší včely medonosné nepůvodní parazit. Pro pochopení možností šlechtění, vedoucího k varroatoleranci, je vhodné znát mechanismy dovolující trvalé soužití původního hostitele.

Na včele východní se kleštík včelí množí jen na trubčím plodu - dělnice má tak krátkou dobu vývoje, že i když je kukla napadena, nestihne se na ní roztoč namnožit. Napadení trubčího plodu není pro včelstvo tak fatální a navíc napadne-li trubčí larvu v buňce 2 a více roztočů, často nemá trubec dost sil pro vylíhnutí - neprokouše víčko. Včely nakonec takovou buňku ještě dodatečně uzavřou (přirozeně má víčko s otvorem) a kleštíky i s uhynulým trubcem v buňce "pohřbí".
Napadený (anebo i jinak defektní) dělničí plod včela východní také umí identifikovat - takovou buňku "pro kontrolu" otevře a případně i kuklu odstraní (vysoká úroveň čistícího pudu).
Dělnice včely východní mají také zvýšenou schopnost odstraňovat kleštíky ze svého těla (grooming). Nebo i z těl svých sester. A v neposlední řadě včelstva včely východní také migrují - ve starém hnízdě zanechají veškerý plod, tedy i s kleštíky.

Vývoj vztahu kleštík - včela na novém hostiteli

fotografie - klestik na vcele
Kleštík na včele medonosné kraňské
fotografie - apis mellifera capensis
Včela medonosná kapská
(foto: výřez z fotografie uživatele Discott, www.wikipedia.org)
Ve většině včelařsky vyspělých zemí, kam byl kleštík včelí zavlečen, byla z hospodářských důvodů (zejména kvůli produkci medu a opylování zemědělských monokultur) zvolena cesta ošetřování včelstev chemickými přípravky (léčení). Možnost přirozeného přizpůsobení se včely medonosné novému parazitovi tak byla de facto vyloučena. Naopak na kleštíka byl léčením vyvíjen neustálý tlak na přežití, který vedl k rychlejšímu či pomalejšímu vzniku odolnosti (rezistence) roztoče vůči používaným léčivům. Ta se tak postupně stávají neúčinnými, v některých zemích jejich nadužívání dokonce kontaminovalo rezidui včelí vosk. Souběžně se zvyšovala (a zvyšuje) patogenita varroázy jakožto nemoci - ke kolapsu včelstva stačí nyní výrazně nižší počet roztočů, než tomu bylo před lety.

Africká plemena včely medonosné, která se prokazatelně vyrovnala s kleštíkem včelím:
  • Včela medonosná tellská
    (Apis mellifera intermissa)
  • Včela medonosná kapská
    (Apis mellifera capensis)
  • Včela medonosná středoafrická
    (Apis mellifera scutellata)
V některých zemích ale tato cesta ošetřování včelstev neproběhla (např. některé africké státy). Nebo alespoň ne v celoplošném měřítku. Včelstvům tak nezbylo nic jiného, než se novému nebezpečí přizpůsobit - nebo vyhynout. Je doloženo, že k rovnováze vztahu kleštík - včela došlo po cca 3-7 letech (v závislosti na konkrétním plemeni včely medonosné). Včelstva se po této době dokázala s novým parazitem vyrovnat natolik, že je již fatálně neohrožuje. Mechanismem vzniku přirozené odolnosti byla nejčastěji: kratší doba zavíčkovaného plodu; odstraňování kleštíky napadených kukel (varroasenzitivní hygiena - VSH) a zmenšení celkové velikosti (početnosti) včelstva.
Také ve Francii byla nalezena volně žijící neošetřovaná včelstva - jejich medný výnos byla ale cca poloviční oproti chovaným a ošetřovaným včelstvům. Mechanismem přežití byla také pravděpodobně VSH.

Rovnovážný vztah mezi včelami a kleštíky je ale pravděpodobně složitější... Při snaze rozšířit odolné včely i do jiných oblastí, než kde byly vyselektovány, dochází často k neúspěchům. Pokud by to bylo tak snadné, nemusel by tento článek vůbec vzniknout - varroatolerantní včely bychom si prostě koupili a rozchovali...

Včela medonosná přímořská

mapa-primorsky-kraj
Přímořský kraj na mapě Ruska
45°20´N 134°40´E, hornatý a lesnatý region (max. 1933 m n.m.); prům. teplota +1 °C (sever) až +5,5 °C (jih); prům. roční úhrn srážek 600–850 mm.
(mapa: uživatel TUBS, www.wikipedia.org)
Nelze nezmínit jeden z nejstarších případů vzniku přirozené varroatolerance u plemene včely medonosné. Na Dálný východ (konkrétně do Přímořského kraje - hlavní město Vladivostok), oblasti přirozeného výskytu včely východní, byla v sedmdesátých letech 19. století dovezena také včelstva z Ukrajiny, které kleštík posléze napadl. (Tím, že některá včelstva včely medonosné byla později převezena zpět do evropské části Ruska, došlo k zavlečení varroázy až k nám.).

V dnešní době je ale včela medonosná přímořská jedním z nejdůležitějších varroatolerantních plemen v USA. Díky přirozeně vzniklé odolnosti v minulosti a další selekci v dnešní době poskytuje vhodný potenciál pro další práci. V některých oblastech nepotřebují včelstva včely medonosné přímořské žádné ošetřování proti kleštíkovi, jinde vykazují jen nižší (pomalejší) nárůst populace kleštíků, který ale stejně nakonec vystoupá na několik tisíc jedinců. Užitkovost a mírnost včely m. přímořské jsou v nekterých případech referovány jako nevhodné.

Potřebujeme vlastně varroatolerantní včely...?

fotografie - roztoci v meli
Roztoči v měli na podložce
Představa, že naše včely nemusíme proti kleštíkovi vůbec ošetřovat, je samozřejmě lákavá. Jenom si zkuste spočítat, kolikrát ročně jedete na včelnice jenom kvůli varroáze - včetně cest kvůli nařízením SVS, nikoliv kvůli varroáze samotné. Nehledě na přínos pro včelstva, která by tak již nebyla oslabována parazitem, se kterým by se sama dokázala vyrovnat. Dalším úhlem pohledu může být úplné vyloučení možnosti reziduí léčiv v medu, které by jistě nebylo na škodu. A ekonomickou výhodu absence úhynů včelstev na varroázu jistě není třeba zdůvodňovat.

Je ale otázkou, jakou cenu bychom za její splnění museli zaplatit. Nikoliv ve smyslu pořizovací ceny včelstev, ale nýbrž pozměněných doprovodných vlastností včelstva. Jinými slovy: zda by byl z takovýchto odolných včelstev ještě nějaký hospodářský užitek - zejména med.
Jiný pohled na věc bude mít hobby včelař, který má včely opravdu jen pro relaxaci a radost - a pár kilogramů medu pro vlastní rodinu vnímá jako příjemný bonus. A jiný komerční včelař, pro jehož rodinu je včelařství hlavní zdroj obživy a má v něm nemálo investic. A který ve svém důsledku poskytuje med lidem např. z měst, kteří včely nemají a mít nechtějí či nemohou - princip dělby práce (ten je v dnešní společnosti zcela jistě nepopiratelný a je potřeba jej vnímat jako fakt). A v komerčním zemědělství jsou výnosy vždy na čelním místě... Pro takového včelaře by varroatolerantní včelstva bez dostatečné medné užitkovosti neměla žádný význam.

Možná tedy nemusíme hned chtít mít zcela varroatolerantní včely... Možná by stačilo mít takové, které nebude potřeba v průběhu sezóny složitě hlídat kvůli přemnožení kleštíka a následným kolapsům. A která by stačilo ošetřovat třeba pouze jednou ročně - např. v bezsnůškovém mimosezónním období. I to by život s varroázou výrazně usnadnilo. Včelám i včelařům.

Vývoj patogenity varroázy v pravidelně léčených včelstvech jde ale paradoxně obráceným směrem. Před několika lety se za kritickou mez populace kleštíků ve včelstvu považovalo 10.000 roztočů, dnes leckde již i jen 2.500. I průměrný počet roztočů nalezených v zimní měli na jedno včelstvo, který stanovuje limit pro nařízené jarní ošetření (v ČR), se snížil z 10 na 3.
Otázkou tedy je, kam až se tato hranice bude snižovat...?

Příklady úspěšného šlechtění na varroatoleranci ze zahraničí

BOND TESTY

Bond test je označení pro takový způsob selekce, který je zcela ponechán v rukách přírody. Někdy se také označuje jako metoda "nechat žít a umřít" - míněno tu část populace, která se s přírodními podmínkami nedokáže sama vyrovnat. Provádějí se přednostně na ostrovních izolacích - např. ostrov Gotland, Švédsko (1999) anebo ostrov Unije, Chorvatsko (2000).

Bond testy v případě včel a varroázy mají ale jednu velkou slabinu:
Hynoucí včelstva jsou vykrádána přeživšími, která si spolu se zásobami přináší i kleštíky. Infekční tlak na přeživší včelstva je tak abnormálně vysoký (superinfekce, domino efekt, sekundární infekce, "reinvaze"). Vyšší než by kdy v budoucnu ve varroatolerantní populaci včel byl. Může se tak snadno stát, že (hospodářsky) vhodná včelstva tento tlak nevydrží a přijdeme o ně, aniž bychom to věděli.

Z tohoto úhlu pohledu se klasický Bond test jeví jako nevhodný a je potřeba jej modifikovat tak, aby k superinfekcím a kolapsům nedocházelo.

Na místě by nyní bylo posat selektivní znaky pro šlechtění na vyšší varroatoleranci. Bohužel, tak snadné to není - jediný takový znak s velmi vysokou pravděpodobností vůbec neexistuje. Je spousta jiných znaků, které vypadaly či vypadají v tomto ohledu nadějně - hygienické chování, grooming, poměr foretických roztočů, ... Ale pravděpodobně jediný znak, který spolehlivě prokazuje cestu k varroatolerantním včelám je přežití včelstev bez léčení. A k tomu je ještě potřeba sledovat hospodářský užitek pro jejich majitele.

Přes nepochybnou složitost celé situace jsou na světě včelaři, kteří dlouhodobě (několik let či i desetiletí) včelstva včely medonosné proti varroáze neošetřují. Zajímavé jsou zejména způsoby, kterými k tomu došli:

Eric Erickson, Tuscon, Arizona, USA

Začínal s hledáním včelstev, která přežila bez léčení proti kleštíkovi lépe než jiná - ta rozchovával. Těžil z výhody dostatečně izolované oblasti. Zaznamenával také úroveň napadení včelstev kleštíkem pomocí smyvu lihem a ta, která přesáhla jím stanovený limit dával pryč (na jinou včelnici, kde je přeléčil a vyměnil jim matku). Limit postupně snižoval (nejprve 15 %, později jen 10 %). Cílem bylo nedovolit těmto nedostatečně varroatolerantním včelstvům rozšířit nákazu, ovlivnit genetiku oplozovací stanice nevhodnými trubci a zároveň udržet výnosy komerčního provozu, se kterým spolupracoval. Tento komerční včelař (Lenard Hines - 500 včelstev) již dnes nepoužívá žádné chemické prostředky úroveň napadení včelstev kleštíkem sleduje jen náhodně.

John Kefus, Francie a Chile

Jeho systém je podobný jako Ericsonův a Hinesův. Začínal se včelami, které měly vyšší úroveň varroatolerance než průměr - na izolované včelnici. Použil včelu medonosnou telskou (A. m. intermissa) i kraňku, která vykazovala podobnou odolnost jako telská. Včelstva otestoval na hygienické chování (vyříznutím a zamražením vzorku plodu) a na pylové výnosy. Od matek, jejichž včelstva vykazovala nejlepší výsledky, odchovával dcery, které rozšiřoval po svých včelnicích.
Pro sledování úrovně napadení svých včelstev kleštíkem používá Keffus buď metodu smyvu anebo počítání roztočů na plodu. Úroveň napadení obvykle zůstává pod 5 %.

Alois Wallner, Rakousko

V chovu používá pouze kraňku, má cca 700 včelstev - jedině tím ve svém okolí ovlivňuje genetiku včelstev. Včelstva na oplozovací včelnici ničím neléčí. Včelstva určená na produkci medu ošetřuje dvakrát ročně malým množstvím kyseliny mravenčí - příliš malým pro včelstva, která by byla silně napadená. Navíc plánuje i toto ošetřování ukončit.
Stav napadení včelstev kleštíkem sleduje pouze velmi jednoduchým způsobem. U náhodných vzorků dělničího plodu (méně než 100 kukel) kontroluje úroveň napadení. Jsou-li kleštíci na více než 50 % kukel, rovnou přeléčí včelstvo kyselinou mravenčí. Včelstva s nejnižší úrovní napadení jsou možná chovná včelstva. Taktéž sleduje přirozený spad kleštíků na podložku. Hledá poškozené roztoče - včelstva s nejvyšším procentem poškozených roztočů jsou opět potenciální chovná včelstva.

VČELA MEDONOSNÁ ELGONSKÁ

Uměle vytvořené plemeno včely medonosné, vzniklé záměrným křížením různých plemen - podobně jako včela medonosná buckfastská, které je hodně podobná. Konkrétně A. m. buckfast + A. m. monticola + A. m. sahariensis. Od roku 1989 je chována ve Skandinávii. Někteří včelaři, kteří ji chovají, vůbec neošetřují včelstva proti varroáze. Varroatolerance není ale v plemeni ještě pevně ukotvena - je zapotřebí další selekce.
(Včely tohoto plemene nejsou agresivní jako např. afrikanizované včely.)

Daniel Weaver, USA

V roce 1992 přestal ošetřovat svých cca 1000 včelstev proti varroáze. Po 9 měsících jim měl již jen 100. Další selekcí na užitkové vlastnosti i varroatolerantní vlastnosti postupně rozchovával vhodné matky. U včel sledoval odstraňování napadeného plodu, kleštíků z dospělých včel i prodloužení nereproduční (foretické) fáze roztoče. Od roku 1999 již nemusí produkční včelstva ošetřovat proti kleštíkovi.

Myron Kropf, Missouri, USA

Od počátku svého včelaření nepoužívá žádné chemické prostředky (kyseliny a oleje nevyjímaje). Každou zimu měl 50% ztráty až do doby, kdy přešel na menší buňky a zároveň oživil svůj chov vlašek přímořským plemenem. Zaměřuje se na produkci medu, pylu a i prodej oddělků. Zimní ztráty má nyní vyšší jen na stanovištích umístěných poblíž jiných včelařů. Obhospodařuje 200 včelstev.

Výsledky (nejen) výše uvedených chovatelů napovídají, že je zde potenciál pro využití variability v odolnosti včelstev vůči varroáze. Mechanismy odolnosti jsou ale komplexní a plně je ještě nechápeme. Varroatolerance se navíc často vyskytuje jako izolovaný vztah mezi hostitelem a parazitem na daném území - nikoliv jako obecná vlastnost včelstev, snadno předatelná oplozenými matkami i do jiných oblastí.

Jednoduchý švédský návod na cestu k varroatolerantním včelám

Z výše uvedených příkladů to vypadá, že není až tak složité se dopracovat k varroatolerantní včele. Při bližším studiu jednotlivých úspěšných postupů překvapivě často dojdeme ke zjištění, že dotyční skutečně nehledali žádné složitosti - vše nechali na včelách samotných a sami jen přihlíželi. V "lepších" případech si pak všímali, co včely dělaly. Této podobnosti přístupů si všimli i tři švédští včelaři a již v roce 2004 sepsali 28-stránkovou studii, jejímž cílem je prezentovat cestu k varroatolerantní včele medonosné:
(Autoři: Tore Forsman, Per Ideström a Erik Österlund, Švédský včelařský svaz, 2004. Volně přeloženo.)

    MALÉ BUŇKY (4,9 - 5,1 mm)


    Autoři studie doporučují včestva převést na menší velikost buněk, která dle jejich zjištění je pro včelu medonosnou v plodišti přirozená.

    E. Österlund vychází přitom jednak z historických pramenů provázejících výrobu mezistěn a také z vlastních měření přirozené stavby, kdy v "plodišti" včely staví menší buňky (± 4,9 mm) než v "medníku" (± 5,4 mm).

  1. Převeďte svá včelstva na malé buňky (4,9-5,1 mm) a na co nejčistší vosk.
  2. Použijte jakýkoliv zdroj včel (myšleno původ).
  3. Mějte na daném stanovišti pouze tato včelstva.
  4. Umístěte včelstva na co nejizolovanější stanoviště (nejméně 3-5 km od jiných včelnic).
  5. Sledujte úroveň napadení včelstev 3× za sezónu. Pokud je počet roztočů na včelách vyšší než 15 %, vytvořte ze včelstva oddělky a matky jim dodejte z odolnějších včelstev. Vytvářejte oddělky (také) z nejméně odolných včelstev a vyměňte tak matky. Pokud jsou některá opravdu hodně napadená kleštíkem, odstraňte jim nadvakrát všechen zavíčkovaný plod (s odstupem 7-9 dnů). V kritických případech odstraňte celé včelstvo.
  6. Oplozovací stanici umístěte na izolovaném stanovišti (uprostřed projektu), používejte přednostně chov v oddělcích.
  7. Spojujte příliš slabá včelstva na podzim.
  8. Ponechejte včelstvům co nejvíce medu na zimování.
  9. Vyměňujte si chovný materiál s podobně pracujícími včelaři.
  10. Jakmile se dostaví první výsledky (přežití více než 70 % včelstev dva roky po sobě), rozšiřujte oblast s obdobně ošetřovanými stanovišti.
Pro úplnost je potřeba ještě uvést základní předpoklady, důležité pro úspěch:

VZORKY VČEL NA SMYV


Opakovatelnost výsledků při počítání kleštíků na vzorku včel smyvem:
  • 0,85 u včel z vrchního medníku
  • 0,74 u včel z plodiště
  • 0,63 u včel z česna
  1. Všechna včelstva na dané včelnici ošetřujte stejným způsobem.
  2. Včelstva v rámci včelnice co nejvíce rozprostřete - kvůli omezení zalétávání včel.
  3. Nízký počet včelstev na stanovišti - ideálně 6-12.
  4. Co největší vzdálenost od včelnic, které by mohly být zdrojem vysokého napadení.
  5. Nepoužívejte žádné chemikálie v rámci projektu. Pokud je již použijete, tak nikoliv s cílem zachránit dané včelstvo, ale nýbrž zabránit rozšíření přemnožených kleštíků při jeho případném vykrádání ostatními.
  6. Infekci z oslabených včelstev je vhodné zabránit (raději než chemickou cestou) dvojím odebráním veškerého zavíčkovaného plodu (s odstupem 7-9 dnů).
  7. Co nejméně narušujte mikrofaunu včelstva chemickými prostředky (myšleno vč. "měkkých" léčiv (kyseliny i oleje) - viz. bod 5.).
  8. Používejte mezistěny z co nejčistšího vosku bez chemických příměsí (reziduí).
  9. Ponechejte včelám na zimu co nejvíce medu jakožto jejich přirozené potravy.
  10. Neodstraňujte trubčí plod - zamlžuje to výsledky; může selektovat kleštíky množící se na dělničím plodu a naopak se mohou ztrácet pozitivní výsledky selekce uskutečněné právě na trubcích (páření se zúčastní jen ti z odolných včelstev).
K tomuto návodu asi není třeba cokoliv doplňovat... Snad jen do třetice zopakovat jednu z nosných myšlenek: včelař aktivně a cíleně brání šíření kleštíků z napadených včelstev, která jsou blízko kolapsu. Nejedná se tedy o klasický Bond test.

Švédsko může těžit se své rozhlehlosti, odlehlosti a možnosti dostatečné prostorové izolace. Autorovi tohoto textu nejsou známy legislativní podmínky pro chov včel ve Švédsku, ale lze se domnívat, že výše uvedený doporučený postup s nimi nebude v rozporu.
V podmínkách české legislativy by výše uvedený postup mohli legálně v současné době (duben 2012) aplikovat pouze biovčelaři. A to za předpokladu, že nepřekročí povolený maximální denní spad kleštíků, kdy ještě nemusí léčit (dle platných MVO většinou 3/den). Problémem ale bude vysoká a relativně rovnoměrná zavčelenost České republiky - těžko se najde stanoviště s dostatečnou prostorovou izolací. Pokud, tak nejspíš v příhraničních horských regionech. Variantou by také mohla být umělá inseminace včelích matek, ale toto řešení s sebou nese značná jiná úskalí.

VĚDECKÉ HODNOCENÍ ŠVÉDSKÉ METODIKY

Standardní vědecké postupy hodnocení výsledků pokusů neumožní kladné vyjádření k výše uvedené švédské metodice.
V rámci běžných pokusů je pokusná skupina hned vedle kontrolní (nejlépe např. systém sudá-lichá či alespoň na témže stanovišti). Vzhledem k prokazatelnému zalétávání včel ale toto jejich chování takový pokus zkreslí, resp. hodnocení vyjde negativní (metodika "nefunguje").

Uvedený postup ale vlastně ani pro takovéto vědecké hodnocení není určen - autory nezajímají např. dílčí výsledky celkového napadení včelstev kleštíky během jediné sezóny (vědecky se to dobře a snadno vyhodnocuje), ale zaměřují se na dlouhodobé přežití včelstev ve včelařově oblasti. Tedy de-facto na vytvoření udržitelného vztahu mezi parazitem a jeho hostitelem (kromě selekce včel vlastně dochází i k selekci kleštíků).

Naprostá většina metodicky "správně" prováděných vědeckých pokusů zaměřených na varroatoleranci byla podle E. Österlunda prováděná právě s kontrolní skupinou na témže stanovišti a krátkodobě. Např. jen jednu sezónu (či dokonce jen její část) nebo max. sezóny dvě. Tedy z biologického pohledu nesmyslně krátkou dobu na jakékoliv relevantní vyhodnocení pro případné přizpůsobení se včel kleštíkovi (srovnejte s dobou, kterou potřebovala pro získání varroatolerance africká plemena včely medonosné). Proto jejich výsledky nepovažuje za směrodatné - zejména při srovnání s výsledky prakticky zaměřených včelařů (viz. výše), kteří nehleděli na vědeckou správnost svého postupu a prostě dosáhli stavu, kdy již několik let svoje včelstva proti varroáze nemusí ošetřovat.

Arbeitsgemeinschaft Toleranzzucht (AGT) -
- německý program selekce varroatolerantních včel

Jinou cestu k varroatolerantní včele medonosné zvolili někteří nemečtí včelaři. V roce 2003 byl spuštěn šlechtitelský program, setávající z tří částí:
  1. předvýběru v široké populaci
  2. testování přežití vybraných včelstev
  3. selekce trubců pod přirozeným infekčním tlakem
Problémy s hustotou zavčelení a malým průměrným počtem včelstev na včelaře se řeší důslednou organizací práce a systematickou výměnou genetiského materiálu mezi včelaři. V průběhu sezóny se sleduje úroveň napadení včelstev a testuje se čistící pud. A samozřejmě také užitkovost. V současnosti (duben 2012) je v programu zahrnuto 2000 včelstev patřících cca 150 včelařům.

Testovací období trvá vždy jeden rok a je zakončeno zimováním nejlepších včelstev bez jakéhokoliv ošetření.
Limitem pro vyřazení z testu je maximálně 1 kleštík ve vzorku 10 gramů včel (= cca 100 včel, tedy 1% napadení) v první dekádě července. Pokud je (jindy) v průběhu testování zjištěno napadení více než 10 % anebo jeho početnost klesne pod 10.000 včel, je také vyřazeno z testu (prevence domino efektu). Sledování probíhá minimálně 1× měsíčně.

Velký důraz je kladen na neošetřování trubčích včelstev. Předpokladem je vytvoření selekčního tlaku, který vyřadí trubce z citlivých včelstev z důvodu snížení jejich kondice potřebné pro úspěšné páření s matkami. Nezbytnou podmínkou ale samozřejmě je vyloučení přítomnosti trubců z léčených včelstev v dosahu daného trubčího shromaždiště (izolované oplozovací stanice).
Trubčí včelstva jsou ponechávána bez ošetření do nálezu maximálně 10 kleštíků ve vzorku 10 gramů včel. Na konci oplozovací sezóny se populace kleštíků v takových včelstvech sníží kompletním odstraněním (zavíčkovaného) plodu a kombinovaného s vložením pastí na roztoče (plásty s otevřeným plodem do jinak bezplodých včelstev).

Uvedený německý postup je na první pohled odlišný od švédského. Počítá s vyšší hustotou zavčelení krajiny, resp. s ne tak snadnou prostorovou izolací. Ta je potřeba jen pro oplozovací stanice, samotné testovací včelnice již dostanou oplozené matky a izolace již není tak nezbytně důležitá. Na druhou stranu metodika se neobejde bez centrálního řízení (srovnejte s decentralizovaností švédského modelu). Nezávislost a tím i trvalost projektu je tak do značné míry závislá na organizujícím subjektu a jeho finančních zdrojích - jednotliví zúčastnění včelaři jsou na něm zcela závislí. Ale díky vysokému stupni organizovanosti (a pravděpodobně i pověstné neměcké důslednosti) je možné se zúčastnit i včelařům jen s několika málo včelstvy.

Co je ale oběma projektům společné, je zacílení na důsledné bránění sekundární infekce z kolabujících včelstev ("reinvaze"). Nejedná se tedy opět o žádný Bond test, ale ani nejde o snahu zachovat za každou cenu včelstva při životě. Jen "nesmí" ohrozit "svými" kleštíky ostatní včelstva v okolí.

A co u nás...?

Pokud jste se pročetli až sem, jistě vám nějaká podobná otázka na mysli vyvstala.
Není cílem tohoto textu na uvedenou otázku odpovídat - odpověď je na každém z nás. Je ale dobré znát naše specifika:

Z legislativního pohledu není situace v ČR jednoduchá, protože je zde povinné každoroční podzimní ošetření včelstev proti varroáze (fumigace, aerosol). Plus letní ošetření dle aktuálních a regionálních mimořádných veterinárních opatření. Z podzimního ošetření mají výjimku jen biovčelaři (duben 2012.)
Vedle toho stojí vysoká a relativně rovnoměrná zavčelenost České republiky s minimem prostorových izolací. To je skoro větší problém, než uvedená legislativa, jejíž změnu lze spíše očekávat.

Nejen u nás, ale pravděpodobně i ve světě se většina včelařů navíc touto otázkou netrápí - včely proti varroáze pravidelně ošetřuje a neřeší, že by to mohlo být jinak. Africkým kolegům tak můžeme jen tiše závidět jejich odvahu neléčit včelstva při nástupu parazita.
Anebo...?

Zdroje: